V každé historické epoše se uplatňoval styl odívání, který zahrnoval prvky a oděvní linie typické pro jednotlivé slohové období.[1] V gotickém období převládají vertikální linie, dochází k protažení siluety pomocí vysokého špičatého klobouku zvaného henin, dlouhých špičatých bot, rukávů s cípy (tzv. pachy) sahajícími k zemi. Vrcholem stylizace módní linie byla španělská manýristická móda 16. a 17. století. Sešněrovala trupy na neuvěřitelně úzký objem a přidáním krinolíny a širokého okruží vytvořila ideál krásy nejvíce nepřirozený. Nepřirozená stylizace lidského, především ženského, těla se vrátila o něco později na dvůr Ludvíka XIV. a vyvrcholila v rokoku, kdy krinolíny a paruky pompézních rozměrů dostaly siluetu do zcela odlišné dimenze. Až móda období Velké francouzské revoluce vytvořila pomocí splývavých a řasených tkanin opět ideál krásy, který se přiblížil antickým ideálům[2]. Oproti předcházejícímu empíru období biedermeieru a romantismu změnilo znovu siluetu dámského oděvu. Vypasovaný živůtek se šněrovačkou a široké rukávy zvýrazňovaly štíhlost pasu a silueta sukně se rozšiřovala počtem spodniček. Období let 1840 – 1870 je charakterizováno jako druhé období rokoka, dominantním znakem ženské módy byla opět ocelová krinolína. Avšak sedmdesáté roky 19. století byly svědkem kolapsu kovových obručí, zájem se přenesl na dámskou zadní část, objevily se sukně s turnýrou a tato nová silueta, kolíbající se při pohybu a připomínající chůzi slepice, přetrvala až do konce let osmdesátých. Devadesátá léta 19. století jsou příznačná pro začínající období secese. Vznikl nový typ oděvu se zvonovou sukní doplněný blůzkou se stojatým límcem. Linie oděvu je stylizovaná do tvaru S. Tato esovitá silueta vytvářela křivku typickou pro secesi i v architektuře, umění a designu.
Téměř všechna období předcházejících staletí stylizovala ženskou siluetu do podivných bizardních tvarů. Až začátek 20. století odmítl šněrovačky a dlouhé objemné sukně[3] a znamenal tak novou éru v odívání.
Žádné komentáře:
Okomentovat