In Silhouette: 2010

pátek 3. prosince 2010

Siluety a jejich význam: Boky

Možnost rozšířit boky přišla s představením nové oděvní součásti, krinolíny. Tato široká konstrukce však vyžadovala obrovskou spotřebu luxusního materiálu podřízenému módě, a tak tato silueta vyjadřovala právě povrchnost a malichernost svých nositelek.

Použití krinolíny s kontrastem stahujícího korzetu podporovalo zdání ještě užší pasové linie. Tahle nadsázka ženského oděvu se často promítala i v modifikované formě oděvu mužského. Typickým příkladem jsou balonové šortky, tzv. plundry, nošené od konce patnáctého do téměř sedmnáctého století, v kombinaci s krátkým úzkým kabátkem se špičatě tvarovaným pasem.

Móda široké sukně nebyla omezená jen na západní svět. Ženy některých afrických kmenů nosí dlouhé široké sukně vytvořené z kusů trávy a listů. Do této ohromné formy z dlouhých kusů usušené trávy se oblékají většinou mladá děvčata, mají zakrytý obličej třásněmi ze stejného materiálu, zakrývají tak svoji dětskou identitu a široká sukně zároveň naznačuje jejich začínající etapu ženství. Sukně je chápána jako metafora, mění linii dívčího těla, rozšiřuje pánev, a tím symbolizuje zralou ženu.

Thierry Mugler, 1997

Způsob oblékání krinolíny

Siluety a jejich význam: Pasová linie

Pasová linie je definována jako nejužší místo na torzu ženy, tato poloha však byla přechodná a měnila se podle módy. Útlost pasu nejvíce ovlivňoval již několikrát zmiňovaný korzet, jež byl neodmyslitelnou součástí dámského odívání po několik staletí.

Korzet s výztuží v předním dílu neumožňoval nositelkám ohýbat se v pase, nýbrž pouze v bocích. Tato poloha držení těla vyjadřovala elegantní způsoby nositele, v renesanci podporovala víru v morální poctivost. Omezení ženského těla v pohybu bylo nevyhnutelně spojováno s jejich schopností zdůraznit jejich sexuální podstatu.

V 18. století byla populární podoba sebevědomé ženy, která používala výztuž svého korzetu jako zbraň proti agresivním nápadníkům. Toto gesto bylo však plné dvojznačnosti. Díky vytažení výztuže byly ženy připraveny bojovat, ale zároveň tak odstranily symbolickou překážku znázorňující jejich ctnost. Výztuž, která byla většinou zdobená nejrůznějším motivy a zobrazením lásky, byla vykládána, spíše než předmět potrestání, jako předmět provokace a lákadlo k milostnému činu.

Dochovaly se i kovové korzety z 16. století, jejichž vnitřní obvod měřil neuvěřitelných patnáct palců, tedy asi 38 centimetrů. Formování útlého pasu pomocí korzetů je dnes už minulostí. Estetického standartu ženského těla se dnes dá docílit dietami, cvičením a drastičtějším způsobem, chirurgickým zákrokem.

Když byla pasová linie potlačena, stalo se tak i s boky a poprsím. Tato neurčitá forma ženského těla pak popírala její sexualitu.

Siluety a jejich význam: Hrudník

Dalším zmiňovaným prvkem je potlačování či zdůrazňování hrudníku. Ten je poprvé dramaticky popřen v 16. století, kdy je transformováno torzo ženy do obráceného kužele. Dříve byla velká, plná nebo vyvěšená prsa spojená s nižší společenskou třídou, byla asociována se stářím, hrubostí, vulgaritou a dokonce i s čarodějnictvím. Ovšem od poloviny 17. století hrudník ženy robustní a odhalený dekolt a hluboký výstřih se poprvé stává atraktivním atributem.

Pro krátké období prvních let 20. století je příznačná silueta tzv. holubí hruď, známá pod termínem ,,monobosom“ (zn. jedno ňadro). Tato silueta dávala dojem jednoho enormního ňadra namísto dvou. Ženy s malým poprsím si vycpávaly svůj dekolt nejrůznějšími vycpávkami. S vynálezem gumy však přišla inovace dosavadního korzetu, která umožňovala doslova nafouknout ženská torza do této siluety. Jednalo se o tzv. ,,Pneumatic Bust Forms“.

V roce 1914 Caresse Crosby vynalezl podprsenku, získal patent na ohlávku pro poprsí, původně vytvořenou z pásky a dvou kapesníků. S příchodem technických inovací v materiálech, umělých a pružných textilií, v třicátých a čtyřicátých letech 20. století, dochází k uvedení již téměř dokonalých podprsenek. Po druhé světové válce se košíčky podprsenek šily ve spirálovitém provedení do špičatého tvaru. Ňadra pak byla tuhá a geometricky pravidelná. A i když košíček zcela uvěznil ňadra uvnitř, nepotlačoval jejich erotický náboj.

Poprsí je bezpodmínečně nejvýraznější symbol sexuality ženského těla. Proto se není čemu divit, že po všechny věky bylo pro ženy nezbytné jejich hrudník zvětšovat a zdůrazňovat. Příklady popření hrudníku jsou vzácné, ale jeden můžeme objevit například v období dvacátých let 20. století, kdy bylo poprsí ženy extrémně potlačeno. Podobně tomu bylo i později v šedesátých letech, kdy se těžiště zájmu přenáší od pasu a poprsí na nohy – jde o tzv. androgynní styl, který nedovoloval poznat, zda se jedná o muže, či ženu.

Siluety a jejich význam: Ramena

Ramena ovlivňovala módu po všechna staletí. V 18. a na počátku 19. století dominovala ramena spíše rovná, lopatky se táhly dozadu a hrudník byl vypnutý. Na konci doby empíru však vznikla nová linie, ramena byla tažena dolů, snižovala se do trianglovité siluety. Této nové pozici ramen napomáhal již výše uvedený korzet s širokými zešikmenými ramínky, která deformovala postavu do tehdejší podoby ženského ideálu.

Linie ramen se ve třicátých letech 18. století rozšířila obrovskými nabíranými rukávy. Zvětšením této horizontální polohy se tak docílilo optického zeštíhlení zbytku těla.

Do třicátých let dvacátého století dominují pokleslá ramena, od této doby se však opět mění silueta a rovná a rozšířená ramena pomocí vycpávek jsou charakteristická pro atraktivní ženu. Tato inovace byla poprvé zpopularizovaná na konci třicátých let Elsou Schiaparelli a vznikla jako odezva na dekádu siluety agresivně rovných ramen v pánském odívání. Široká ramena vytvořila tzv. ,,V“ siluetu, která opticky zmenšovala boky. S příchodem ,,New Looku“ Christiana Diora se forma ,,V“ siluety, tehdejšího ideálu ženské postavy, stále více zvětšovala. V osmdesátých letech byla vycpaná ramena nezbytnou součástí odívání. Pouze v devadesátých letech byla dekáda ramenních vycpávek definitivně nahrazena módou sedmdesátých let, s těsnými střihy, vysoko střiženými průramky a úzkými rameny.

V roce 1971 přišel francouzský návrhář Pierre Cardin s novou siluetou, vytvořil pánskou kolekci ,,Superman“, vycházející z identity superhrdiny a formy ,,V siluety“ zužující torzo. Vycpaná ramena jeho pánských obleků strmě stoupaly vzhůru. Ramena byla silně vyztužená a tuhá. Však také obecně silná a široká ramena zvýrazňují autoritu nositele. Pro tyto nárameníky zakřivené směrem vzhůru se používá termín ,,Pagoda shoulder“, která jsou charakteristická pro tradiční thajský oděv. Linie těchto ramen vychází z tvaru střechy pagody. Tuto novou siluetu podporovali i mladší návrháři jako Thierry Mugler, Claude Montana a Aleander McQueen a ve svých kolekcích experimentovali s tímto novým stylem, který však nikdy nebyl začleněn do základní struktury odívání.

Pierre Cardin, Superman

Siluety a jejich význam: Oblast krku

Kanon krásy nikdy nefavorizoval skloněnou či pokleslou hlavu na ramena. Rozsah mezi bradou a rameny nikdy v historii nebyl zkracován, vždycky převládala strategie krk opticky prodloužit a ztenčit. I malíři v 16. století při portrétování užívali nařízení zobrazovat přehnaně dlouhý krk a šikmá ramena s klesajícím trapézem, zastírající anatomickou realitu. Vztyčená hlava byla totiž ve všech kulturách spojována s důstojností, pravomocí, autoritou a bohatstvím.

Protože v běžném životě je délka krku limitována ustáleným počtem krčních obratlů, jedním z příkladů fyzického prodlužování jsou africké ženy nosící obruče, které natahovaly jejich krk tlačením klíční kosti dolů. Této tělesné transformaci se přizpůsobily i evropské ženy od 16. do 19. století. Nosily korzet s ramínky (ramenními popruhy), který deformoval postavu a podporoval pernamentní trianglovitý (trojúhelníkový) tvar ramen, ten pak opticky prodlužoval délku krku.

Jedním z prvků, úmyslně zvýrazňující oblast krku, je okruží. Původ okruží vychází z používání spodních lněných košil, jako ochrany svrchního oblečení před potem a ušpiněním způsobeným otíráním pokožky v oblasti krku a zápěstí. Diskrétní okruží se však postupem času vyvinulo do objemnějších forem. Stálé zvětšování vyřadilo z módy vystavování krku. Oddělilo tak zcela hlavu od zbytku těla. Trychtýřovitý sklon okruží vytvořil optickou iluzi: Rozšířený bílý ,,talíř“ opticky podporoval větší vzdálenost mezi hlavou a torzem. Hlava se od těla zdála být mnohem dále, než jak tomu ve skutečnosti bylo.

Velmi naškrobený límec, typický pro 17. století, v němž tělo působilo velmi strnule, dnes evokuje ctnost a střízlivost. Tehdejší vysoce módní výstřelek byl však znakem luxusu a absolutní ješitnosti.

Půvabný a dlouhý krk žen i mužů dával v každém věku iluzi vysokého postavení ve společnosti. Má i funkci zkrášlovací a to díky využití šperků a honosných límců z krajek. Oblast krku je tedy příhodnou zónou zobrazování bohatství a symbolem luxusu.

Burma, žena z kmene Padaung

Alexander McQueen, 1999

Současné siluety

Současné siluety se mění téměř každou sezónu s novými přicházejícími trendy. Světoví návrháři však často čerpají z minulosti a již zmíněných historických prvků. Vycházejí z dokonalé znalosti historie odívání a tu přenášejí na současná přehlídková mola. Ve svých exhibicích ukazují transformované historické siluety do dnešní podoby a formy, a to pomocí nových technologií a materiálů. Módních tvůrců, jež se inspirují historií je nespočetně, za zmínku však stojí aspoň někteří z nich.

Jedním z nejvíce inspirovaných návrhářů historickým oděvěm je Jean Paul Gaultier, neodmyslitelnou součástí jeho kolekce je korzet, často také pracuje s krinolínou. Ve své kolekci pro jaro-léto 2010 představil hned obě oděvní součásti v jednom modelu. Šaty s názvem ,,Too Frida” spojují historický korzet s krátkou krinolínou do jednoho celku.

I Hussein Chalayan přenáší historické prvky do futurstické formy oděvu. Jedním z příkladů jsou šaty ,,airplane dress“ vytvořené z materiálu používaného na konstrukci letadla z kolekce pro jaro-léto 2000. Jednotlivé části oděvu se dají odklápět, po otevření zadního dílu šatů oděv vytvoří siluetu sedmdesátých let 19. století, z profilu tak šaty připomínají oděv s turnýrou.

Hussein Chalayan, Airplane dress

Hussein Chalayan, Airplane dress

Návrhářská dvojice Victor and Rolf také často odkazuje na historii 18. a 19. století. Ukázkou je například jejich kolekce ,,Black Hole“ pro podzim-zimu 2001. Kolekce znovu oživuje devadesátá léta 19.století. Jejich nabírané rukávy, typické pro tuto dobu, přerostly do přehnané proporce. Vytvořili i mnoho dalších ohromujících kolekcí, kde vyniká netradiční silueta. Patří mezi ně například kolekce pro zimu 1999/2000 Russian Dolls, která je založená na principu vrstvení jednotlivých kusů oblečení na sebe, až postupně vznikne nadměrná silueta ženského oděvu. Za zmínku stojí také módní show pro jaro-léto 2010, kde předvedli bohatě vrstvené sukně, rukávy a vršky, do kterých se nebály prostřihnout otvory nejrůznějších tvarů.

Pro návrháře Alexandra McQueena je charakteristická silueta hranatých vycpaných ramen i zvýrazněných ženských boků, ale i korzety a široké honosné róby. Siluety jeho modelů často ozvláštňují extravagantní kobouky.

Alexander McQueen, fall 2009

Se siluetou experimentují i japonští návrháři jako je Issey Miyake, Yohji Yamamoto a návrhářka Rei Kawakubo, jejíž např. ,,Bump Dress“ z kolekce pro jaro-léto 1997 hrají v siluetě vycpaných boků a zad. Pro Kawakubo krása spočívá v asymetrii, a tento monstrózní model, který přetransformoval přirozené tvary lidského těla, má blízko k siluetě sukní s turnýrou a korzetů s vycpanými boky, které byly v módě v 18.století. Yohji Yamamoto ve své tvorbě zase využil siluetu 19.století a ve spolupráci s fotografem Nickem Knightem vytvořil oděv ,,Tulle bustle coat“ (podzim-zima 1986) s přehnanou proporcí zadní části sukně, připomínající z profilu siluetu slepice, stejně tak, jako satirici devatenáctého století, kteří tak zobrazovali s humorem tehdejší módu. Yamamoto ve své tvorbě využil mnoho detailů módy konce 19.století, zobrazil je však s ironií.

Yohji Yamamoto, Tulle bustle coat

Rei Kawakubo, Bump dress

Siluety 20.století

V roce 1909 vtrhly do bran kosmopolitní Paříže ,,divocí nájezdníci z Východu“ a převrátili naruby vše, co do té doby platilo za uznávaný a vytříbený vkus civilizovaného světa[1] . Silueta desátých let uvolnila pas, ale spoutala nohy, móda tak ovlivnila i způsob chůze, v úzké nepružné sukni byly ženy nuceny cupitat. Postoje figur připomínaly gejši. O něco pozdější módní kostýmy s rozparkem, již umožňujícím chůzi, vyžadovaly i vhodné doplňky. Kromě deštníku to byl i pes, štíhlá silueta vylučovala chodit na procházku se zavalitým jezevčíkem, dámám byl doporučován chrt[2].

V dvacátých letech se život zrychlil, válka skončila, všichni se hnali za zábavou. Sukně se zkrátila do poloviny lýtka a později se tubovité šaty se sníženým pasem a délkou těsně pod kolena staly typickou siluetou doby. V třicátých letech se však pas dostal do původní polohy, byl výrazně štíhlejší a zvýrazňován vázačkou nebo páskem a sukně se opět prodlužovala. Návrat dlouhých délek oživoval paměť mužů pro dívčí tváře, protože jejich pozornost nebyla rozptylována pohledem na nohy[3].

Módu čtyřicátých let zcela ovlivnila válka. Bohatost, rafinovaná ženskost a romantismus se vytratili, nastoupil maskulinnější vzhled v podobě hranaté elegance, vycpávaných ramen, úzké sukně oživené skladem s přiléhavým pasem. Díky válečným omezením se redukovala spotřeba materiálu, sukně se tak zkrátily opět těsně pod kolena.

Padesátá léta byla dobou mnoha siluet, Christian Dior jich představil hned několik, nejprve siluetu ,,H“, ,,A“ a ,,Y“. Padesátá léta však nejvíce ovlivnil jeho ,,New look“, který vnutil ženám tvary nemající nic společného se skutečnými proporcemi. Podpůrné podprsenky, korzety, boty na jehlách deformující páteř. Na druhé straně stojí návrat Coco Chanelové do Paříže a znovuobjevení jejího klasického kostýmu. Sama Diorům new look nenáviděla. Ona, která korzety z módy odstranila, nepochopila, jak mohly být přijaty s nadšením zpět[4].

Období šedesátých let bylo posledním obdobím módního diktátu. Hlavním cílem bylo šokovat. Ikonou doby se stala ,,průhledná“ Twiggy, pozornost se z poprsí a pasu přesunula na nohy, proto bylo třeba minisukní a do módy přišel androgynní vzhled.

V sedmdesátých letech už neexistoval módní diktát, přestalo se věřit tomu, že vše nové je vždy lepší než to předchozí, začalo se ohlížet za minulostí. Délky sukní náhle klesaly z mini na midi a maxi, Dlouhé šaty soupeřily s dřinami, které nejlépe symbolizovaly změnu životního stylu. Diskotékové šílení sebou přineslo body-dresy a pružné legíny z likry dokonale obepínající nohy.

Balonové sukně jevištního vzhledu, přehnaně velká ramena maskulinních kostýmů symbolizovaly nenasytnost doby let osmdesátých. Zatímco v devadesátých letech ,,móda vyšla z módy“. Rychlé chaotické střídání nových trendů proměnilo módní svět v ,,postmódní“, ve kterém už nebylo stopy po jediném jasném srozumitelném směru.

[1] Máchalová J., Móda 20. století. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2003, s. 27.

[2] Ibid., s. 39.

[3] Ibid., s. 59.

[4] Ibid., s. 88.

Od starověku po 20.století

V každé historické epoše se uplatňoval styl odívání, který zahrnoval prvky a oděvní linie typické pro jednotlivé slohové období.[1] V gotickém období převládají vertikální linie, dochází k protažení siluety pomocí vysokého špičatého klobouku zvaného henin, dlouhých špičatých bot, rukávů s cípy (tzv. pachy) sahajícími k zemi. Vrcholem stylizace módní linie byla španělská manýristická móda 16. a 17. století. Sešněrovala trupy na neuvěřitelně úzký objem a přidáním krinolíny a širokého okruží vytvořila ideál krásy nejvíce nepřirozený. Nepřirozená stylizace lidského, především ženského, těla se vrátila o něco později na dvůr Ludvíka XIV. a vyvrcholila v rokoku, kdy krinolíny a paruky pompézních rozměrů dostaly siluetu do zcela odlišné dimenze. Až móda období Velké francouzské revoluce vytvořila pomocí splývavých a řasených tkanin opět ideál krásy, který se přiblížil antickým ideálům[2]. Oproti předcházejícímu empíru období biedermeieru a romantismu změnilo znovu siluetu dámského oděvu. Vypasovaný živůtek se šněrovačkou a široké rukávy zvýrazňovaly štíhlost pasu a silueta sukně se rozšiřovala počtem spodniček. Období let 1840 – 1870 je charakterizováno jako druhé období rokoka, dominantním znakem ženské módy byla opět ocelová krinolína. Avšak sedmdesáté roky 19. století byly svědkem kolapsu kovových obručí, zájem se přenesl na dámskou zadní část, objevily se sukně s turnýrou a tato nová silueta, kolíbající se při pohybu a připomínající chůzi slepice, přetrvala až do konce let osmdesátých. Devadesátá léta 19. století jsou příznačná pro začínající období secese. Vznikl nový typ oděvu se zvonovou sukní doplněný blůzkou se stojatým límcem. Linie oděvu je stylizovaná do tvaru S. Tato esovitá silueta vytvářela křivku typickou pro secesi i v architektuře, umění a designu.

Téměř všechna období předcházejících staletí stylizovala ženskou siluetu do podivných bizardních tvarů. Až začátek 20. století odmítl šněrovačky a dlouhé objemné sukně[3] a znamenal tak novou éru v odívání.

[1] GINELLIOVÁ, Mária. Odievanie - kultúrny prejav či módnosť?. Cassovia.sk [online]. 2000, 1, [cit. 2010-05-13]. Dostupný z WWW: <http://www.cassovia.sk/ginelliova/1.php3>.

[2] Ibid.

[3] Ibid.

Historické siluety

Oděv byl ve všech dobách projevem kultury národa. Celý historický vývoj odívání je nerozlučně spjatý s módou a její touhou po změně a hledání kritérií pro určování dobového ideálu krásy[1]. Siluety se vyvíjely pomalu, z období do období a jejich proměny byly ovlivňovány nerůznějšími faktory, ať už to bylo náboženství a jeho rigorózního zahalování nebo chudé období války a jeho zkracování a zjednodušování.

[1] GINELLIOVÁ, Mária. Odievanie - kultúrny prejav či módnosť?. Cassovia.sk [online]. 2000, 1, [cit. 2010-05-13]. Dostupný z WWW: <http://www.cassovia.sk/ginelliova/1.php3>.